Umění na dvoře Rudolfa II. je nevyčerpatelná studnice námětů a patří k hvězdným hodinám světového umění. Jelikož plánujeme rozsáhlý projekt v tomto tématu, určitě se budeme tomuto období věnovat častěji. Dnes si představíme umění zlatnictví.
Korunovační klenoty císaře Rudolfa II.
Zlatnické cechy v Praze vznikaly postupně. První byl založen na Starém Městě v roce 1324, další na Novém Městě roku 1478 a na Malé Straně až za období vlády Rudolfa II. v roce 1577.[1] Řečeno dnešním termínem jednalo se však vždy o jednu právnickou osobu. Staroměstští zlatníci byli cechem zemským, takže všichni čeští zlatníci podléhali jeho jurisdikci. Praha měla rovněž tu zvláštnost, že se v ní nikdy nerozlišovali stříbrníci, jako v ostatních městech[2]. Zlatnické cechy nejen v pražských městech byly uzavřené společnosti a uznávaly tzv. numerus clausus, což znamenalo, že nepřijímaly nové mistry, dokud někteří z dosavadních členů nezemřeli. Stát se zlatníkem vyžadovalo 5 až 8 let vyučení, 3 roky tovaryšské služby v dílně cizího mistra a povinné vycestování mimo zemi nebo město, kde se zlatník vyučil[3]. I přes přísná kritéria pro členství v cechu se však zlatníci netěšili nejlepší pověsti už od dob založení svých profesních asociací. Během 16. století se museli neustále potýkat s kritikou na zemských sněmech (cechy měly přemrštěné ceny a občas se dopouštěly podvodů s kameny), jejíž důsledkem byla ztráta privilegií. Pražské zlatnické cechy byly obnoveny v roce 1562 jako jedna společná korporace bez dělení na městské části.[4] S osobou císaře Rudolfa II. přišla velká zadavatelská činnost, protože poptávka po zlatnických dílech znatelně vzrostla s výstavbou nových katolických kostelů. Nemalý počet zakázek byl od samotného císařského dvora.
Počet dvorských zlatníků byl 45, přičemž ze služeb předchozího panovníka Maxmiliána II. jich u dvora zůstalo 6. Ti ostatní byli pozváni na dekret, který jim zaručoval: „…že mohou provozovat své řemeslo s čeledí dokud je císař s dvorem v Praze, kdyby se dvůr odstěhoval a zlatník tu zůstal, musí zavřít dílnu kvůli cechům Pražským.“[5] Dvorští zlatníci si tak od domácích vysloužili nelichotivou přezdívku „škůdci zemští“. Ve skutečnosti však Rudolf objednával i od regulérních pražských zlatníků[6].
Nikolaus Pfaff – Soustružený pohár z rohoviny s víkem ve tvaru monstra s rohy
Rudolf II. pro své zlatníky vytvořil dobré podmínky. Nechal jim zajistit ubytování a stálý měsíční finanční příjem s možností zakoupit si dům na prominentním místě v lokalitě Malé Strany. Roku 1583 vyslal svého dvorského zlatníka Valentina Drausche s Friedrichem Krugem hledat drahé kameny do Slezska a zadal jim připravení přehledu jejich nalezišť. Jejich činnost přerušil o dva roky později Vilém V. Bavorský, který donutil Drausche k návratu do Mnichova. Tato činnost nicméně předznamenala majestát Rudolfa II. o odevzdávání drahých kamenů dvoru, takže zlatníci měli skutečně solidní výběr.[7] České granáty a polodrahokamy tak začaly svou velkolepou epochu trvající až do počátku 20. století.
Výrobky dvorských zlatníků Rudolfa II. bychom mohli rozdělit do pěti kategorií. V první řadě jsou to nádoby. Do této skupiny patří nástolce, tedy rozličné poháry a pohyblivé automaty, které se umisťovaly při hostinách na stolní desku. Na stole byla vždy pestrá mozaika tvarů, materiálů a forem. Vyskytovaly se tam drahé a exotické materiály z kolonií jakými byly seychellský ořech, kokosový ořech, rohovina z nosorožce, zub narvala, pštrosí vejce, nautillus nebo bezoár[8]. Tyto drahocenné materiály byly fasované do zlatých montáží a v Rudolfově kunstkomoře jich bylo obrovské množství. Mohli bychom říci, že stůl v epoše císaře Rudolfa II. byl odrazem velkolepého,,teatrum mundi“[9].
Nicolaus Pfaff – Pohár z rohoviny
Samostatnou skupinou jsou šperky. Patří sem ozdobné řetězy, prsteny, ale i drobné medailonky zdobené perlami a drahými kameny, které byly specialitou dvorských zlatníků Antonia a jeho syna Alessandra Abondiniových. Zajímavé je použití zlatého řetězu na barokní monstranci probošta Dlouhoveského. Zatímco ještě v ilustrovaném katalogu katedrálního pokladu sv. Víta od Antonína Podlahy z roku 1948 je monstrance braná jako barokní solitér, zjistilo se, především díky rudolfínským výstavám konaných v roce 1988 v Essenu a ve Vídni, že ověsky jsou původně z dlouhého zlatého řetězu. Pro druhotné použití však došlo k likvidaci drobných detailů. Rudolf Distelberger na základě analogií s císařským žezlem, které je signované dvorským zlatníkem Andreasem Osenbruckem, zařadil i tento zlatý šperk do jeho dvorské dílny[10].
Jednou z nejzajímavějších kategorií jsou korunovační klenoty. Korunovační koruna Rudolfa II. je tvořena ze čtyř sférických trojúhelníků, přičemž na každém z nich je samostatný reliéf znázorňující – korunovaci v Praze u metropolitní katedrály Sv. Víta, korunovaci na Uherského krále, císařskou korunovaci v dómě v Regensburgu a čtvrtým je motiv Rudolf jako vítěz nad Turky. Autorství bylo připsáno Karlem Chytilem vynikajícímu dvorskému zlatníku Janu Vermeyenovi a současné bádání dosud tuto informaci nezpochybnilo. Koruna je dnes uložena v Hoffburgu ve Vídni, protože se stala roku 1804 oficiální korunou Rakouska. Jan Vermeyen byla špičková umělecká osobnost. Do služeb císaře Rudolfa II. vstoupil v roce 1597, kde získal prestižní funkci komorní zlatník. V roce 1602 koupil dům v Letenské ulici ve Svatotomášské jurisdikci a zplodil dvě dcery, které se úspěšně provdaly za klenotníka a stříbrníka. Vermeyen často spolupracoval s Ottavio Miseronim[11]. Po jeho smrti se s největší pravděpodobností stal jeho nástupcem Andreas Osenbruck, protože to byl on, kdo dodělával Rudolfovy korunovační klenoty.
Pages: 1 2
